Ráno vstal a začal se chystat do práce. Byl to den jako každý jiný. Přesto však byl něčím výjimečný. Na to pomyslel zrovna ve chvíli, kdy si v koupelně čistil zuby a zadíval se do zrcadla. V té kavárně strávil 23 let svého života. Dnešek měl být posledním dnem. Nad tou myšlenkou se lehce zamračil. Jako by snad potřeboval nějaký odpočinek. Jako by ho příprava kávy natolik zmáhala. Tohle rozhodnutí však nebylo v jeho režii.
Když procházel těmi známými uličkami, měl pocit, jako by něco v jeho životě právě končilo. Po příchodu do kavárny zůstal chvíli stát mezi dveřmi a jen se rozhlížel. Tohle místo bylo jeho druhým domovem. Ten kávovar, bar, hrnečky. Znal každý škrábanec, každé naprasknuté ouško, každou odřeninu.
Stejně tak znal i hosty, kteří do kavárny den co den chodili. Během přípravy kávy či leštění baru stihl vyslechnout mnohé z jejich příběhů. Někdy to byly veselé historky, jindy se do vyprávění vkradl smutek. Vzpomínky se mu teď střídaly před očima jako záběry v černobílém filmu. Vzpomínal na muže, který právě vyhrál v loterii a zaplatil kávu pro celé osazenstvo kavárny. Nebo na tu ženu, která v zápalu hádky hodila jeden z hrnečků po svém manželovi. Nebo na dva kluky, kteří se rozhodli strávit tady celý den – od rána až do noční zavíračky. Na touhle myšlenkou se v duchu pousmál.
Potom mu pohled sklouzl na první židli u baru. Tady vždycky sedávala, když se ho rozhodla překvapit svou návštěvou. Milovala to tady. Milovala, když ho mohla pozorovat po práci. Chodila často. Celých dvacel let, prakticky až do úplného konce. Teď začal vzpomínat na ni. Na jejich svatební den, na první dovolenou, na všechny ty šálky kávy, které jí s láskou připravoval. Volno si bral jen výjimečně. A vždycky to bylo kvůli ní. Ta židle mu teď připadala jako celý jeho svět. Nemohl si představit, že už na ni nebude každý den koukat. Byla jeho posledním spojením se ženou, která odešla příliš brzy. Tak moc mu chyběla. Rychle sklonil hlavu. To když se mu do očí začaly drát slzy. Nechápal, co se to s ním děje. Tyhle emoce měl přece pečlivě uklizené. Byl přesvědčen, že se nemohou dostat ven. A přesto se jim dnes neubránil.
Až nenadálý závan květinové vůně ho donutil zvednout hlavu. Na krátký moment byl přesvědčen, že ji znova uvidí procházet těmi dveřmi. Sám však moc dobře věděl, že to není možné. Nebyla to ona. Něco ho však donutilo prohlížet si tuhle ženu o chvíli dýl, než bylo jeho zvykem. Snad za to mohly její modré oči, které mu byly tak moc povědomé. Usmál se na ni. Byl to lehce udivený úsměv. Jako by ho samotného překvapilo, že je něčeho takového ještě pořád schopen. I ona se usmívala. I jí připomněl dávno ztracenou lásku. Objednala si kávu, sedla si na tu první barovou židli a jen se tak dívala. I jí se líbilo pozorovat ho při práci.
Všechno mu najednou připadalo tak důvěrně známé. Pomyslel si, že dnešek možná nemusí znamenat úplný konec. Možná, že je ještě pořád čas na nové začátky. Možná, že si pořád může dovolit snít…
